Slovinsko poprvé
Vzpomínky na tuto dovolenou nemám bohužel nikde zachyceny, musím tedy zalovit v paměti, vzít si mapu a fotky a snažit se vzpomenout. Na co se ale nedá zapomenout, byl náš spolucestující. To že nepojedeme sami, byl bohužel můj nápad. A jelikož jsme o nikom, kdo by s náma jel nevěděli, tak jsem podal inzerát do motocyklu. Ozval se (říkejme mu třeba F.) Vypadal sympaticky a tak jsme se domluvili. Netušili jsme ale, co nás čeká. Popisovat všechny neshody nemá cenu, bylo jich ale hodně. Petra chtěla několikrát "zdrhnout", nakonec jsem vydrželi. Jedno poučení jsme si z toho ale odnesli: "Než jet s někým, koho pořádně neznáme, tak raději sami."
Na první den dovolené byla naplánována stejná trasa jako vloni. Jeli jsme přes Linz na Wells a potom na Gmund. A jeli jsem za stálého silného deště. Nocleh jsme našli u statku kousek za Gmundem, uléhali jsme za deště a pro zahřátí jsme pili ferneta. Ach to počasí.
Druhý den ráno nás opět probudil déšť. Balit mokrý stan a navléct se do mokrých věcí ze včerejška nás stálo trochu přemáhání, co se ale dalo dělat. Vyrazili jsme směrem na Hallstatt, a protože stále pršelo, tak jsme ho jenom projeli. Po stejné cestě jako vloni jsme se vydali na naši oblíbenou cestu na Sölker pass. Přestávalo pršet a nám se pomalu vracela dobrá nálada. Další serpentýny za Klagenfurktem nás dovedly přes Loibl pass do Slovinska. Kousek za hranicema jsme našli příjemný kemp (tuším, že se to jmenovalo Pod Ljublej), vysprchovali se, prohlédli si městečko a užívali pohody.

Naším dalším cílem byl Bled. Je to horské městečko u stejnomého jezera, prohlédli jsme si hrad, vyplatilo se to zejména kvůli pěknému výhledu. Potom jsme se pomalu vydali na cestu k moři. Jízda vnitrozemím mi moc zajímavá nepřišla, pamatuji si hlavně, jak zoufale jsme hledali nocleh. Nakonec jsme již téměř za tmy skončili na nějaké louce nedaleko pobřeží.
První město, které jsme u pobřeží navštívili byl Koper. A moc se nám to líbilo. Stáré úzké uličky, nenahozené kamenné baráky, spousta stánků, přístav. Zkrátka typické přístavní město, pro nás "suchozemce" s neopakovatelnou atmosférou. Zbytek dne a celý další den jsme strávili koupáním.

Naše zpáteční cesta vedla podél italských hranic. Jelo se po malých okrskách, stále bylo na co se koukat. Na italsko-slovinské hranici jsme si prohlédli vojenskou pevnost z první sv. války. Přejeli jsme hranice a jeli směrem na Cortinu Dampezo, která byla v plánu další den. Noc jsme strávili na louce, dá se říct přímo na zahradě jednoho statku. K večeři jsme od místních dostali domácí sýr (mňam) a kvůli jazykové bariéře jsme vzdali pozvání na opravdovou večeři.

Cortina nás teda zklamala. Pršelo, za to nemohla, a bylo tam moc lidí, za to mohla. V podstatě je to jenom turistické centrum, určitě je kolem mnoho hezčích, méně slavných městeček. Potom jsme vyrazili pokořit Brenner, projeli a zabloudili v Insbrucku a jeli do Krimmelské soutěsky, kde to bylo moc hezké, a kde jsme si prohlédli stejnomenné vodopády. Přespali jsme opět u statku.

A jelo se domu, po pěkných horských silničkách jsme dojeli do Německa a váhali, zda zde přespat, nebo pokračovat. Jelikož to však bylo samé kukuřičné pole, jelo se dále. Pasov jsem projeli už za šera a česko-německé hranice jseme překročili kolem 21.30 Opět sem dojel na doraz, v nádrži bylo asi 1,5 litru. Přespali jsme v kempu v Horní Vltavici a další den jsme byli doma.