Julské Alpy I

Nápad
Jednou jsme tak prohlíželi kalendář a zjistili jsme, že svátky (5. a 6. červenec) jsou ideálně v pondělí a v úterý. Přidáli se k tomu ještě páteční odpoledne je to akorát pro výlet do Slovinska. Ještě jsme přemluvili Ivoše. Stačilo se zeptat: "Ivoši, jedeš s náma" a Ivoš ihned souhlasil (Ivoš jede vždy kamkoliv). Brácha byl taky pro a tak bylo rozhodnuto.

Jezdci, jejich stroje, spolujezdkyně a tak
Honda NTV 650: Já (prý vrchní popoháněč) a Petra (plánovač tras)
Honda XRV 750 Africa Twin: Ivoš (mechanik a rádce) s Maruškou (Tichá H₂0 břehy mele)
Honda CB 500: brácha (hlavní remcal) s Evou (ta neremcela)

Den 1: Jedeme
Z Kaplice jsme měli vyrazit kolem 13.00. Pro jistotu jsem nešel do práce, abych vše stihl zabalit a tak. Do Kaplice jsme dorazili včas, Ivoš a Maruška však ještě nebyli hotovi, tak jsme se dívali jak Ivoš balí, radili mu a dělali si srandu z jeho vaku na nosiči. Když nám pak došel chleba a Ivoš tahal z vaku další a další pecny, tak nám sklaplo. Na hranicích na nás čekal brácha, který měnil žárovku v předním světlu, holt CBéčko:-). Po celních formalitích jsme jeli do Lince, který byl ucpaný a jen díky jízdě mezi pruhy jsme tam nestrávili věčnost. Potom jsme jeli na Salzburg a dále na jih na Villach. Protože byl Tauerntunel zavřený, museli jsme jet přes Obertauern a Katchberg, měli jsme strach že silnice budou ucpaný, ale byla to pohoda. Pak už jenom do Villachu, kde jsem blbě zvolil směr a dojeli jsme až ke Karavanken tunel, kam jsme nechtěli (to jsem se ještě celou cestu chlubil, že cestu mám v malíku, a že to zvládnu i bez mapy). Takže jsme se otočili a frčeli zpátky do Villachu, kde jsem na druhý pokus vybral dobrý směr na Wurzenpass a už jsme byli ve Slovinsku. Projeli jsme Kranjsku Goru a užili si zatáček na Vršič a pak i z Vršiče do našeho kempu v Trentě (výborný levný kemp), kam jsme dorazili skoro za tmy.

Den 2: První výlet
Ještě včera jsme s radili s majitelem kempu o vhodných trasách. Zvolili jsme tzv. variantu lehkého začátku. Vyšli jsme přímo z kempu a hned začlo stoupání. Nejdříve v lese, to mě moc nebaví, je to jako na Šumavě. Jakmile se však překročí hranici lesa, je to bezva. Samé louky a s nadmořskou výškou přibývá i kamení. Cílem naší dnešní cesty byla Zasavska koča. Tam jsme dorazili kolem poledne a informovali se na cestu zpátky. Podle mapy to byla tečkovaná trasa (fixed with ropes) a podle obsluhy to prý je na lana, sedáky a tak. Tak jsme zvolili náhradní variantu a vyrazili jsme kousek zpátky a pak jsme uhli napravo na úsek nazvaný brachou výstižně "kamenolom". Do kempu jsme se vrátili lehce rozlámání, úvod to byl dobrý.

Den 3: Triglav 2864 m
Ráno jsme nasedli na motorky a jentak nalehko popojeli na parkoviště vzdálené asi 3km. Tam jsme zanechali motorky a vyrazili. Bylo hezky a byli jsme optimisticky naladěni. Cesta vedla zprvu lesem a pak se vinula jako sinusoida skalami. Bylo to nekonečné. Zatáčka, 30 metrů rovinka, zatáčka , 30 metrů rovinka, zatáčka...... Po asi třech hodinách jsme dorazili k chatě. To je taky tak. Chata je vidět a zdá se kousek, však hle: za zatáčkou zatáčka, pak rokle a další zatáčka a z kousku cesty je hodinka. Stále bylo hezky a my byli stále optimisticky naladěni. U chaty jsme si odpočinuli a vyrazily dále. Krajina byla už opravdu pustá. V dálce se náhle vynořil Triglav, byl velký a jevil se dost příkře. Čím více jsme se blížili, tím se jevil příkřeji. Bylo hezky a byli jsme stále optimisticky naladěni. Před námi bylo poslední stoupání před vlastním lezením na Triglav. To jsme zdolali po čtyřech a .... zůstali jsme zírat. Triglav se tvářil dost nepřístupně, vůbec sem nechápal, že se tám dá lézt. Už nebylo ani hezky a byli jsme naladěni, no řekněme pesimisticky. Pak jsme uviděli proti jít dvě holky s baťohy. Co dokážou oni, zvládnem my taky. Začli jsme lézt. Ivoš, Petra a já, za mnou Eva. Po pár metrech se najednou zablesklo a začla bouřka. Okolní kopce byly zatažené a tak jsme ani moc neváhali a dali se na ústup. Cestou jsme míjeli místa, kde byla vrstva krup, ještě že nás to nepotkalo. Bylo hnusně a byli jsme pesimisticky naladěni. Do kempu jsme dorazili úpně mrtví. Ivoš chtěl jet i na záchod na motorce, já měl nohy samej puchejř a štvalo nás, že jsme nevylezli až na vrchol. Ach jo. Cesta trvala asi 9 hodin a převýšení bylo skoro 2000 m. Ale nevzdáme se, za rok se Triglave těš!!!
Když jsme po dvou letech na triglav konečně vylezli, viděli jsme cestou soustu křížků - místa, kde byli turisti zasaženi bleskem

Den 4: Prisojnik 2547 m
Dneska jsme vyrazili s Petrou sami, zbytek jel na motovýlet po okolí. Po chvíli váhání jsme zvolili cestu z Vršiče na Prisojnik, po zkušenostech s tečkovanýma trasama jsme si vybrali tu nejméně tečkovanou. Počasí bylo pěkné, jen trochu větrno. Protože Vršič je 1611 m, odpadla první fáze a sice dlouhé stoupavé lesní cesty. Zkrátka byli jsme rovnou v horách. Krajina připomínala nedaleké Dolomity, vápencové skály a spousta kamení. Šlo se bezvadně a za tři hodiny jsme se po vytrvalém stupání dostali k útvaru zvaném Okno, což je vlastně velká díra skrz celý masív. Když se díváte na kopce z druhé strany ze vzdálenosti nějakých deseti kilometrů, je vidět jen nepatrný bílý flek v šedém masívu. Zblízka to ale vypadá opravdu perfektně, jenom sem nechápal ty šílence, co se do té díry spouští. Na jedné straně vlezete do kopce a na druhé o x metrů níže vylezete. Prý je to jeden z nejtěžších úseků v Triglavu. Já jsem tomu věřil a rozhodně jsem to nehodlal zkoušet. Po fotografování jsme pokračovali v lezení na Prisojnik. Doslova v lezení, o chůzi už nemohla být ani řeč. Dalo se to ale zvládnout, sice mi některá místa nedělala dobře, ale šli jsme. Zdolali jsme druhý postupový vrcholek a ... začalo být nějak větrno a mlha a mazali jsme zpátky.

Den 5: Cesta dom
A bylo po výletu. Zabalili jsme, naposledy si vychutnali zatáčky přes Vršič a přes Wurzen Pass opět dojeli do Rakouska. Nechtělo se nám jet po dálnicích, a tak jsme se z Klagenfurtu vyrazili směrem na sever a užili si rakouského vnitrozemí - hustý provoz, kukuřičná pole, rovina, ucpaný Linz.